Měsíc po návratu do Čech nás nenechal na pochybách: zpět v „civilizaci“.
Lítání po úřadech, stěhování, Filip nastoupil hned do práce. Já vyfasovala první týden dvě pokuty. A začalo oběhávání lékařů. Při tom dominovalo slovo problém. V různých obdobách.
Čekalo nás kompletní seznamování, gynekologa nový, a vzápětí pod péči porodnice. A tam se nečekaně vyskytly problémy.

Na prohlídku na gynekologii jsem se objednala jako nový pacient mailem z Thajska. Všechno proběhlo v pohodě, ačkoliv jsem pak část dokumentů z bangkokské nemocnice zapomněla doma, sestřičku zarazily výsledky testů zapsané v jiných jednotkách atd. Kromě kamarádek mi i můj nový doktor doporučil se obrnit, až se půjdu představit do porodnice („Jste opálená, to se jim nebude líbit. Nová, nepopsaná těhotenská průkazka, to budou zmatení, no snad si poradí. I když jste objednaná, můžete čekat hodinu, dvě…“ ).

Nebyla jsem si jistá, co to předporodní prohlídky, z mně skrytého důvodu zvané poradna, jsou. Volala jsem do porodnice, abych se objednala a poptala. Dozvěděla jsem se, že po telefonu je to problém, objednat se musím osobně (jedenadvacátý století, kamže jsme se to vrátili?) a že je na to stejně pozdě, měla jsem to řešit dřív. Což byla blbost, naštěstí se hovor poté přerušil. S tou ženou jsem mluvila asi pět minut a nedozvěděla se nic. Pozdě nebylo na nic a doteď jsem nerozklíčovala, o čem ta paní celou dobu vlastně mluvila.

Připravila jsem se na boj a vyrazila do porodnice. Brnění vytepané z trpělivosti, na obličej vetknutých třicet vrstev úsměvů. Až mi spadne jeden, hned ho nahradí další. Taky jsem je téměř všechny vyčerpala. Když bylo po všem a já si konečně sedla, cítila jsem, jak mi hoří tváře. Dyť to taky neni jen tak, žejo, objednat se na vyšetření.

Takhle to nejde! Co je tohle? Jak si to představujete? 

Mezi jeden z největších zádrhelů patří těžká nepružnost některého personálu. Jakmile je něco jinak, než jsou sestry zvyklé, protáčejí se jim oči, zvyšují hlas, máchají rukama po celé kanceláři, navzájem se utvrzují ano, ano, takhle to být nemůže, to musí být takhle. Člověk má pocit, že bez vyšetření u zubaře prostě neporodí. Problém byla i registrace mailem. „Jste tu vůbec registrovaná?“ Já: úsměv  „Ano, už dávno, registrovala jsem se přes mail.“ „Prosimvás, přes mail…“ úsměv, úsměv  „Mám od vás přidělené registrační číslo, chcete ho nadiktovat?“ „Ne, k ničemu mi není.“
Podle stránek porodnice je možná dvojí registrace. Osobně či přes email. V emailu potvrzujícím registraci nebyla zmínka o tom, že by tato měla způsobit nemocničnímu personálu psychickou újmu. Pak se sestry  pozastavily nad chybějícími zápisy v těhotenské průkazce („No to je fakt pěkný…“). Nicméně jsme si nakonec byly schopné domluvit termín prohlídky. Pokud ale nebudu mít všechna požadovaná vyšetření, chodit prý vůbec nemám. Já na to: úsměv, úsměv, úsměv „Mít je určitě budu a pokud ne, tak vám zavolám a přeobjednám se,“ –  a další povyk: „No po telefonu vůbec nemá cenu se objednávat! Podívejte se, jakej tu máme frmol, já si nějakou Vrabcovou doopravdy nevybavím!“ Rozhlédla jsem se. Čtyři sestry na příjmu, ve frontě tři pacientky. Zatočila se mi z toho frmolu hlava. To se nedivím, že se v tom motají a nezvládají, když tam musí každá ženská letět i kvůli blbému objednání. Ani jsem v tom zběsilém tempu na příjmu nestihla obrečet to, že si mne sestra při případném přeobjednání nevybaví, což je tu zřejmě nutnost. Možná, že kdyby se tam naučily používat telefon a počítač, pohled na ten složitý svět by se jim obrátil o 180°.

Koluje vtip o ženách: Neexistuje problém, který by se nedal vymyslet. To bude ono.

Samozřejmě jsme to nakonec zvládly a dál vše probíhalo bezproblémově. Tedy, až na ty neskutečné hodiny čekání. Největší rozdíl oproti Asii vidím ve vybavení a vůbec fungování nemocnice a zjevnou nespokojenost některého personálu s tím, kde pracují. Nejednou se tam v tomhle směru místní posádka vyjadřovala. Jenže ona nespokojenost je pak vrhána právě na pacienty. Což je spíš než osobní charakterová vada personálu chyba českého zdravotnictví, které se o své lidi neumí postarat.

Takže cože mi na českých zařízeních vadilo?

* Nemožnost zorganizovat den tak, aby se čas objednání a čas přijetí pacientek alespoň vzdáleně podobaly. V Bangkoku se téměř nečekalo, ačkoliv čekárny byly vždy plné. V Praze je to hodinu a déle. V době, kdy už jsem přenášela, jsem tam čekala klidně i tři a půl hodiny.
* Voda zdarma z barelů je dnes běžná i v bance. Né tak v nemocnici, kde, jak zmíněno, ženské čekají hodiny. Těhotné musí hodně pít, proto tu jsou asi tři automaty na občerstvení za peníze. Trapárna. (v Thajsku džusíček, čajíček, kafíčko nebo alespoň ta voda zdarma)
* Záchody, ach bože. Jedna pidikabinka pro plnou čekárnu. Vytočit se s břichem a taškou bylo jako vytočit se v okapu s letadlovou lodí. Ručníky nevedou, toaleťák snad z novin.
* Fotky z ultrazvuku – z Čech mám jen jednu. Když jsem ukazovala ultrazvuky z BKK, nevěřili doktoři svým očím.
* Umí tu vyšetřit i tři pacientky naráz! Ordinace je k tomu přímo uzpůsobená. No, co teprv ty porodní sály, takže si zvykám.

Porod samotný rozebírat moc nebudu, kdybych předem toužila po příjemnym prostředí a chápavym přístupu s ohledem na rodičku, vyberu si malou porodnici. Zpětně, měla jsem to udělat. Nic porti Vinohradský, nerodila bych už ani u Apolináře, v Motole, na Bulovce… všechno stejnej hrůzopřístup. Například netuším, jak se jmenovala ta ženská, co ze mě moje dítě vyhrabala. Na co nějaký představování. Když mi na přípravce při bolestech sestra řekla, že to ještě nic neni, ať si počkam, až začnu doopravdy rodit, mrkala jsem nevěřícně snad dokud mi nepíchly vodu, což mi dalo zapomenout. Při porodu samotným jsem si tam připadala tak nějak mimochodem. Doktorka se mnou odmítala mluvit, informace předem, cože mi to teď pouští do krve nebo že se mě chystá možná trochu zbytečně rozstříhnout jak grilovaný kuře, se nepodávaly.. prostě se ve mě hrabala jak někde na statku v krávě, prostě kvůli urychlení. Zřejmě jí doma chladla večeře a tak usoudila, že jsem o nějaké rychlejší vydolování dítěte z mýho břicha stála. Ale moje chyba, beru, měla jsem si připravit porodní plán. To je prostě to český porodnictví. Nu což, trauma z toho nemám, následný pobyt na šestinedělí jsem si užívala, nezajímalo mě skoro nic než moje skvělý mimino a byla jsem šťastná.

Samozřejmě není úplně košer srovnávat Vinohradskou porodnici a mezinárodní nemocnici v BKK, abych byla fér. Ale těch klinik jsme tam navštívili víc a  bohužel také zkušenosti cestovatelů i lékařů, se kterýma jsme se bavili, českýmu zdravotnictví moc bodů nepřidávají. Ale jak psáno: ryba smrdí od hlavy a tak přeji těm dobrým českým doktorům a dalšímu zdravotnickémumu personálu pevné nervy a hlavně vydržte, je vás málo a jste potřeba!

Matěj se narodil 21. května, den po mých narozeninách. Vážil 2994 kg a měřil 49 cm

04_06_14 (4)  29_6_14 IMAG0349

Reklamy