Dneska mi pomohlo několik lidí. Jediní, koho jsem o pomoc výslovně žádala, policie, vůbec nedorazili. Kikoti, fakt.

Jedu si to takhle po Jižní spojce směrem na Barranďák. Bez varování mi pod nohou zmizí plynovej pedál. Šmátrám v nicotě, pro jistotu se dotknu brzdovýho, jestli je problém v noze nebo v autě. Brzda na svym místě. Něco se podělalo. Zapnu blikačky. Zajedu k okraji, půl auta na trávě, půl v pruhu. Reflexní vesta, trojúhelník, ještě že Mates vzadu v sedačce spí. Zkouším pár pedálooživovacích pokusů, nanic, potřebuju odtah. Auto sebou mává, jak těsně kolem projížděj náklaďáky. Je něco po druhý, provoz houstne. Vesta je vidět líp než trojúhelník, vylezu ven a pochoduju za autem.

Za mnou zastavuje žlutý auto UAMK, rozbliká majáky a chlapík se mě ptá, co mám za problém a jak může pomoct. Proberu s ním situaci a volám odtah. Kamiony nás teď už bohudík objíždí větším obloukem. Ten kluk z UAMK mi řekl, že se mnou počká, dokud ho neodvolají jinam. Že ačkoliv jsem všechno řádně označila se klidně může stát, že pojedou dva kamiony v řadě, první uhne a druhý nestihne zareagovat – buď ho nikdo honem honem nepustí vedle do pruhu a on nedobrzdí, anebo si mě všimne na poslední chvíli. Znělo to logicky, zkušeně, strašidelně.

Samozřejmě auto UAMK bylo odvolaný k nějaký události asi dvě minuty potom, co mi to řekl. Prý si mám zavolat policajty, aby si za mě s blikačkama stoupli, že začíná špička tak než ten odtah dorazí. OK. Tři pruhy, já v jednom z nich, auta kolem jezděj osmdesátkou.. jasně, volám poldy. Popíšu situaci s tím, že provoz fakt houstne, mám v autě malý mimino, stojím částečně v pruhu, odtah může dorazit za dlouho. Jasně jasně rozumím, říká ženská na lince, předám kolegům, pak se mnou pět minut sepisovala všechny moje iniciály, velice důležitý v tý chvíli.

Pochoduju ve žlutý vestě po okraji Jižní spojky vyhlížeje své ochránce. Já kráva naivní. Nervózně sleduju, jak se nikdo moc nepáře s tím objíždět mý auto v bezpečný vzdálenosti. Nebylo ani kam se schovat, vedle prudkej svah zarostlej křoviskama. Mates naštěstí spí. Deset minut a furt nikdo nedorazil, kurva kurva. Pak přijela záchrana – další UAMK. Jinej řidič. Prej mu kolega volal, ať tam za mnou jede a počká, dokud nepřijedou policajti. Děkuju, děkuju, děkuju UAMK!

Odtah dorazil asi za 40 minut. Žádnej policajt se neukázal. No, je jejich povinností označit překážku v provozu, taky asi je snad jejich povinnost pomoct, pokud je o to někdo žádá – nebo ne?

Naštěstí nejsou všichni podobní ignoranti. Následovaly minimálně dvě hodiny práce v autorizovanym servisu, kde jen výměna oleje a brzdových destiček stojí tak dvacet tišíc. Závadu mi opravili, ač provizorně, a vyhnali mě bez placení. Děkuju, děkuju, děkuju.

Konec story. Poučení? Jestli se někdy ocitnete v úzkých a budete potřebovat pomoc nebo asistenci PČR, vůbec se netrapte s popisem událostí tak jak jsou. Dejte průchod fantazii a trochu to celé načešte a přibarvěte. Jinak se na vás dost možná taky vyserou.

Advertisements